19. listopadu 2013

Připraveni na zimu


Poslední drobky podzimu


 
 
 
 

Inverze pod Kozákovem

 
Výhled do údolí vypadal tak trochu jako rozbouřená mořská hladina a krajina pod Kozákovem na chvilku zmizela v peřinách, nad kterými si slunce pohrávalo s nebeskou kresbou.
 
 
 

27. října 2013

Když se příroda připravuje na odpočinek

... a stromy šeptají svou ukolébavku, než se uloží ke spánku ...
 









 

Poslední zahrádkové kvetení

... i s malou návštěvnicí.


 
Poslední letošní kvítka listopadek zdobí zlátnoucí zahradu a hrají si svými něžnými barvami se sluníčkem a dešťovými kapkami.

11. října 2013

Návraty .... a něco o poctivém stole

Mockrát děkuji všem, co mi píšete. Jsme v pořádku, užíváme se navzájem a je nám spolu moc dobře. Možná, že právě když je člověku tak dobře, nemá potřebu dělat nic jiného, než si to užívat. Světla venku pomalu ubývá, zahrada usíná, poslední její plody už jsou sklizené a začíná čas rozjímání, ručních prací a nekonečného pohádkování a čtení ......


 
... a tak jsem zaskočila i za vámi. Obzvlášť ráda zdravím paní Reginu, moc jste mě svým psaním potěšila a speciálně pro Vás ráda vložím i pár fotografií, je hezké potkávat právě takové
příjemné lidi .........
 
 
 
 
.... a přidávám jedno krásné čtení z knihy Karla Funka " Umíme si vytvořit domov ?", zaujala mě kapitola věnovaná stolu :
 
Stůl býval základem domácnosti. Kdysi se do nového obydlí stěhoval a umísťoval jako první. Když hořelo, jako první se vynášel ven. Byl centrem dění a tedy i komunikace a rodinné soudržnosti. Velmi záleželo i na jeho poctivém a bytelném provedení. I truhlářští učňové nebyli na závěr hodnoceni podle toho, jak důmyslnou skříňku byli schopni udělat, ale podle stolu. Jeho důležité až rituální určení bylo respektováno natolik, že se na něm nedělaly činnosti jiné, než jídlo, debatování o důležitých věcech , podepisování dokumentů .... Proto i škrábání brambor, holení se proti opřenému zrcátku a podobně se u stolu neděly. Nezůstávaly na něm ležet ani různé drobnosti. Jeho velká rovná plocha dávala domácnosti řád, přísnost a jistotu. Čestné, ba rituální místo na něm zaujímal chléb. I společné jídlo u stolu a kultura stolování měly svou společenskou komponentu. Vypadá to snad sentimentálně nebo staromilsky, ale je dnes zřejmé, že ztrácí-li rodina , ale i celá společnost své rituály, ztrácí postupně i svojí identitu.
 
 
 
Zvu Vás tedy na malou chvilku k tomu našemu, snad dostatečně bytelnému a poctivému stolu, kde se tak rádi scházíme nejen u jídla. Myslím, že s příchodem opravdového barevného podzimu, svatého Martina a doby adventní tady strávíme hodně společných chvil.
 
 
 
Pěkný večer z chaloupky na vršku.

24. května 2013

Vzpomínky

Jako opravdu maličká jsem se vozila v bílém kočáře oděná v pleteném zeleném kabátku se žlutým zdobením, potřebovala jsem se nutně z mostu dívat na Labe a na bílé labutě podél břehů visíc přes kočár přikurtovaná jen kšíry. Často se mi tato vzpomínka vrací a uvědomila jsem si, jak maličká jsem v té době musela být, ano, byla jsem sotva batole. Nejednou jsem o této vzpomínce mluvila se svojí maminkou, všechno bylo opravdu přesně tak, jak jsem si to uložila hluboko do své paměti. Nikdy tento okamžik nebyl zdokumentován na žádné fotografii, přesto si přesně vybavuji všechny detaily.  Je zvláštní, jak nás takové obrazy z raného dětství dokážou provázet celým naším životem.  
A tohle je také jedna z mých úžasných vzpomínek. Bydleli jsme jako děti ve městě v jedenáctém patře panelového domu a takto jsme skrze kovové tyčky balkónového zábradlí pozorovali daleké okolí …..
 

 
... na dírky v punčochách jistě pamatují všechny děti narozené nejen okolo 70tých let minulého století, jiné punčochy se tenkrát nenosily a o jejich trvanlivosti rozhodně nemohla být ani řeč, nehledě na to, že po půlhodinovém nošení byla vytahaná kolena a punčochy nám visely nebezpečně nízko pod pasem :-)) .... pamatujete ?

Jaro bíle oděné

 
.... něžné a křehké ...

9. května 2013

Jaru nemůžeš přikázat ....

... " Přijď a zůstaň dost dlouho". Nanejvýš ho můžeš požádat : " Přijď, požehnej mi svou nadějí a zůstaň tak dlouho, jak to bude možné".
 
( Paulo Coelho "Jedenáct minut " )

... byla jsem překvapená, když jsem v tomto mírně erotickém a poněkud netradičně vybočujícím díle mého oblíbeného autora našla tato slova, v tomto případě jsou samozřejmě vytržena z kontextu a v románu mají zcela jiný význam.









 

 

3. května 2013

Takové jarní dny














 
Vše se probouzí naráz.  Zahrada nás objímá ve svém zeleném náručí, ptáčci pějí své jarní písně, někteří  už ve čtyři ráno přicházejíc se pochlubit až do našich otevřených oken. Obě kočičky zjistily, že je výhodnější zaujmout místo na zápraží, protože jen odtamtud mohou kdykoliv vyrazit na svůj lov a do domu prchají pouze před místním přerostlým kocourem. Poklidný vesnický život jako kdyby se probudil zvukem sekaček, vertikutátorů, pil a dalších zahradních pomocníků…. a já jsem zaplakala  nad sousedovic porážkou stromu v plném květu, tyhle věci se mě hluboce dotýkají . Zasednu nad záhonkem květin a po chvilce zjistím, že ten „plevel“ je vlastně taky moc krásná kytička :-) …  vytrhám jen to, co skutečně ohrožuje mé květiny,  a jdu raději zkontrolovat naše ptačí nájemníky, obsadili už všechny tři budky.  Nechám vše plynout a žít. Večer přichází  kamarád „odvedle“ a zve nás na večeři, ráda přijímám, neboť  bude ukojena má zvědavost, jak vlastně vypadá jeho vitariánská večeře … byla moc dobrá a tak krásně barevná, díky. Usedám s knihou na zápraží a raduju se z toho, jak je náš nejmenší už samostatný a jak elegantně zdolává všechny stromy a průlezky, já v tu samou chvíli můžu už jen koukat do knih.  Přeji všem krásné a poklidné ( no vlastně ne až tak moc ) jarní dny.