O jablíčku

V zahradě na staré jabloni dozrávaly jablíčka. Všechny už měly červené tváře, byly kulaťoučké, sladké a šťavnaté.  Všechny se usmívaly. Všechny … až na jedno. To bylo maličké, stále ještě zelené, protože bylo skryté ve stínu husté koruny a sluníčko se k němu nemohlo dostat.  Ostatní jablíčka se mu posmívaly, jak je ošklivé, a že není k ničemu. Jablíčko bylo moc smutné. Matka jabloň své jablíčko utěšovala, že i ono uzraje a snažila se co nejvíc odklánět větvičky, aby se k jablíčku dostaly sluneční paprsky.

Nastal čas sklizně,  zahradník přišel s vysokým žebříkem a začal jablíčka sbírat do velkého koše. Otrhal je všechny. Všechny … až na jedno.  Malé zelené jablíčko zůstalo na stromě úplně samotné. Začalo volat na zahradníka : „ Ještě já, ještě já jsem tady !“.  Ale lidé jablíčka neslyší, zahradník odešel.

Jablíčko začalo plakat a matka jabloň nevěděla, jak má své jablíčko utěšit. Snažila se ho pohladit, ale nešlo to. Najednou si ale všimla, že se jablíčko leskne, to se sluneční paprsky konečně dostaly až k němu.

Za nějaký čas jablíčko dozrálo. Bylo sice poslední, ale bylo krásně červené, veliké a sladké. V té době se po zahradě procházel malý Jeník, zahradníkův vnouček. Jen tak si lehl pod jabloňku, dívá se do její koruny  a tu vidí …. jablíčko !  Hned běží za dědečkem a prosí ho, jestli by mu půjčil žebřík, aby si pro něho mohl vylézt. Jabloňka ještě stačila svému jablíčku pošeptat „ No vidíš, i ty ses dočkalo“ … a jablíčko už se ocitlo v Jeníkových dlaních. „ Dědečku, to je ale krásné jablíčko, jak jsi ho jenom mohl přehlédnout ?“. „ To víš, Jeníku, bylo asi schované a čekalo tady na Tebe“ povídá dědeček zahradník a oba s Jeníkem a sladkým jablíčkem odcházejí .....

( tak tahle je opravdu moje autorská, jen původní motiv byl převzatý, text je ale vlastní )