24. května 2013

Vzpomínky

Jako opravdu maličká jsem se vozila v bílém kočáře oděná v pleteném zeleném kabátku se žlutým zdobením, potřebovala jsem se nutně z mostu dívat na Labe a na bílé labutě podél břehů visíc přes kočár přikurtovaná jen kšíry. Často se mi tato vzpomínka vrací a uvědomila jsem si, jak maličká jsem v té době musela být, ano, byla jsem sotva batole. Nejednou jsem o této vzpomínce mluvila se svojí maminkou, všechno bylo opravdu přesně tak, jak jsem si to uložila hluboko do své paměti. Nikdy tento okamžik nebyl zdokumentován na žádné fotografii, přesto si přesně vybavuji všechny detaily.  Je zvláštní, jak nás takové obrazy z raného dětství dokážou provázet celým naším životem.  
A tohle je také jedna z mých úžasných vzpomínek. Bydleli jsme jako děti ve městě v jedenáctém patře panelového domu a takto jsme skrze kovové tyčky balkónového zábradlí pozorovali daleké okolí …..
 

 
... na dírky v punčochách jistě pamatují všechny děti narozené nejen okolo 70tých let minulého století, jiné punčochy se tenkrát nenosily a o jejich trvanlivosti rozhodně nemohla být ani řeč, nehledě na to, že po půlhodinovém nošení byla vytahaná kolena a punčochy nám visely nebezpečně nízko pod pasem :-)) .... pamatujete ?

Jaro bíle oděné

 
.... něžné a křehké ...

9. května 2013

Jaru nemůžeš přikázat ....

... " Přijď a zůstaň dost dlouho". Nanejvýš ho můžeš požádat : " Přijď, požehnej mi svou nadějí a zůstaň tak dlouho, jak to bude možné".
 
( Paulo Coelho "Jedenáct minut " )

... byla jsem překvapená, když jsem v tomto mírně erotickém a poněkud netradičně vybočujícím díle mého oblíbeného autora našla tato slova, v tomto případě jsou samozřejmě vytržena z kontextu a v románu mají zcela jiný význam.









 

 

3. května 2013

Takové jarní dny














 
Vše se probouzí naráz.  Zahrada nás objímá ve svém zeleném náručí, ptáčci pějí své jarní písně, někteří  už ve čtyři ráno přicházejíc se pochlubit až do našich otevřených oken. Obě kočičky zjistily, že je výhodnější zaujmout místo na zápraží, protože jen odtamtud mohou kdykoliv vyrazit na svůj lov a do domu prchají pouze před místním přerostlým kocourem. Poklidný vesnický život jako kdyby se probudil zvukem sekaček, vertikutátorů, pil a dalších zahradních pomocníků…. a já jsem zaplakala  nad sousedovic porážkou stromu v plném květu, tyhle věci se mě hluboce dotýkají . Zasednu nad záhonkem květin a po chvilce zjistím, že ten „plevel“ je vlastně taky moc krásná kytička :-) …  vytrhám jen to, co skutečně ohrožuje mé květiny,  a jdu raději zkontrolovat naše ptačí nájemníky, obsadili už všechny tři budky.  Nechám vše plynout a žít. Večer přichází  kamarád „odvedle“ a zve nás na večeři, ráda přijímám, neboť  bude ukojena má zvědavost, jak vlastně vypadá jeho vitariánská večeře … byla moc dobrá a tak krásně barevná, díky. Usedám s knihou na zápraží a raduju se z toho, jak je náš nejmenší už samostatný a jak elegantně zdolává všechny stromy a průlezky, já v tu samou chvíli můžu už jen koukat do knih.  Přeji všem krásné a poklidné ( no vlastně ne až tak moc ) jarní dny.