25. října 2012

Plstěné žaludy


 
Tenhle nápad jsem našla na netu už před lety, ale teprve letos jsem si to i já vyzkoušela. Žaludy jsou úžasným doplňkem stolku ročních dob.

Cesta domů

 
.... je už pár dní lemovaná takovouhle podzimní krásou, větve stromů tvoří místy celé brány nad silnicí. Škoda, že to vždycky trvá jen pár dní, nezbývá než těšit se na jaro, kdy se podobný obraz vykouzlí v zelené ....



21. října 2012

Pasáček a skřítek "Táta"



Pustila jsem se do šití pasáčka na školkovou pohádku, Matýsek mě sledoval a hned měl své přání. Prý by potřeboval skřítka s velkou čepicí a botama . Vymyslel mu úžasné jméno - jmenuje se "Táta".

19. října 2012

O jablíčku



V zahradě na staré jabloni dozrávaly jablíčka. Všechny už měly červené tváře, byly kulaťoučké, sladké a šťavnaté.  Všechny se usmívaly. Všechny … až na jedno. To bylo maličké, stále ještě zelené, protože bylo skryté ve stínu husté koruny a sluníčko se k němu nemohlo dostat.  Ostatní jablíčka se mu posmívaly, jak je ošklivé, a že není k ničemu. Jablíčko bylo moc smutné. Matka jabloň své jablíčko utěšovala, že i ono uzraje a snažila se co nejvíc odklánět větvičky, aby se k jablíčku dostaly sluneční paprsky.

Nastal čas sklizně,  zahradník přišel s vysokým žebříkem a začal jablíčka sbírat do velkého koše. Otrhal je všechny. Všechny … až na jedno.  Malé zelené jablíčko zůstalo na stromě úplně samotné. Začalo volat na zahradníka : „ Ještě já, ještě já jsem tady !“.  Ale lidé jablíčka neslyší, zahradník odešel.

Jablíčko začalo plakat a matka jabloň nevěděla, jak má své jablíčko utěšit. Snažila se ho pohladit, ale nešlo to. Najednou si ale všimla, že se jablíčko leskne, to se sluneční paprsky konečně dostaly až k němu.

Za nějaký čas jablíčko dozrálo. Bylo sice poslední, ale bylo krásně červené, veliké a sladké. V té době se po zahradě procházel malý Jeník, zahradníkův vnouček. Jen tak si lehl pod jabloňku, dívá se do její koruny  a tu vidí …. jablíčko !  Hned běží za dědečkem a prosí ho, jestli by mu půjčil žebřík, aby si pro něho mohl vylézt. Jabloňka ještě stačila svému jablíčku pošeptat „ No vidíš, i ty ses dočkalo“ … a jablíčko už se ocitlo v Jeníkových dlaních. „ Dědečku, to je ale krásné jablíčko, jak jsi ho jenom mohl přehlédnout ?“. „ To víš, Jeníku, bylo asi schované a čekalo tady na Tebe“ povídá dědeček zahradník a oba s Jeníkem a sladkým jablíčkem odcházejí .....

( tak tahle je opravdu moje autorská, jen původní motiv byl převzatý, text je ale vlastní )
 

18. října 2012

O skřítku Podzimníčkovi

Tak ... a je asi ten správný čas na nějakou tu slíbenou pohádku. Tahle se v naší školce čte a hraje už hodně dlouho, každý podzim totiž chodíme s dětma do skal hledat skřítky. Zavolejte své děti, posaďte se a zatoulejte se společně se skřítkem do pohádkového světa. Překrásného Podzimníčka mi vyrobili manželé Vrajovi ( on řezbář, ona plstí ) ... a pořád voní jejich chalupou.
 
 
O skřítku Podzimníčkovi

Na kraji lesa v kořenech starého dubu žil malý skřítek Podzimníček. Moc hezky se mu tam žilo. Jednou v noci se mu zdál sen. Zdálo se mu o sladkých hruškových povidlech. Ráno, když se probudil, řekl si : "Vypravím se na louku u lesa, hrušku si najdu a povidla si uvařím". Vyskočil z postýlky, oblékl se, vzal si batůžek na záda a šel.

Šel přes hory a doly, přes potůčky ... a najednou před ním na kameni sedí kočka. Je zamračená a naježená a praví : "Skřítku, dál ani krok, jinak pocítíš, jak ostré jsou mé drápky". Skřítek s polekal, obrátil se a zklamaně se vracel k domovu. Přišel do své kořenové chaloupky, byl unavený a smutný. Sundal si batůžek, svlékl se a ulehl do postýlky. Hned usnul. A zdál se mu sen zase o těch slaďoučkých povidlech. Měl na ně takovou chuť, že sebral všechnu odvahu, ráno vstal, oblékl se, vzal si svůj batůžek a vydal se znovu na cestu pro hrušku.
 
Šel a šel - přes hory a doly, přes potůčky, přes pařezy ... až přišel ke kameni. Kočička tam dneska nebyla. Skřítek radostně přidal do kroku, až přišel na velikou louku, kde se v ohradě pásl kůň. Kůň uviděl skřítka, přiběhl k němu a povídá : "Skřítku, dál ani krok, jinak ucítíš, jak tvrdá jsou má kopýtka". Skřítek se zalekl a smutně se obrátil na cestu k domovu. K večeru došel do své chaloupky, sundal batůžek, svlékl se a hned usnul únavou ve své postýlce. Ale - zase se mu zdál sen o sladkých povidlech.
 
Ráno se probudil a řekl si: "Zkusím to ještě jednou, do třetice. Třeba budu mít štěstí". Vstal, oblékl se, vzal si batůžek a šel. Šel přes hory, přes doly, přes potoky, přes pařezy .... až došel ke kameni. Kočička tam nebyla, šel dál, až přišel k ohradě, koníček tam dneska také nebyl. Skřítek přidal do kroku a došel na louku u lesa, kde stála vysoká košatá hrušeň a na ní jedna poslední žlutá hruška. Podzimníček se zaradoval, ale ... ouha ... na strom nedokázal vylézt. Zkoušel stromem zaklepat, marně. Hruška se ani nehnula. Skřítek byl smutný, sedl si a přemýšlel, jak se k té hrušce dostane. Vtom si vzpomněl na svého kamaráda větříčka. Zavolal ho : "Větře, větříčku, kamaráde, pomoz mi, prosím, shodit hrušku". Od lesa se ozvalo : "Fiúúú, fiúúúú, fiúúúúú" a přiletěl Vítr. Prohnal se korunou stromu ... a najednou ... bác! Hruška se neudržela a spadla Podzimníčkovi rovnou k nohám. "Děkuji ti, větříčku" zavolal skřítek a uložil hrušku do batůžku. Dobře ho zavázal, aby hrušku neztratil a vydal se na zpáteční cestu.
 
Šel a šel přes hory, přes doly, přes potůčky, přes pařezy .... prošel kolem ohrady, kolem kamene, nikde nikdo nebyl. K večeru došel ke své kořenové chaloupce, sundal batoh a vyndal z něho hrušku. Nakrájel ji na kousíčky, dal ji do hrnce, zatopil v kamnech a vařil a vařil,  a míchal a míchal ... a ochutnával. To byla dobrota ! Když byla povidla hotová, zavolal Podzimníček svého nejlepšího kamaráda skřítka Mecháčka. "Mecháčku, pojď na hostinu !". A tak si spolu sedli a ochutnávali. Jednou Mecháček, jednou Podzimníček ... a tak pořád dokola. A když měli skřítkové plná bříška, lehli si do postýlek a spali a spali a spali. A víte o čem se jim zdálo ?
 
... o sladkých hruškových povidlech.